Historie Adršpašsko-teplických skal

Adršpach a jeho okolí byly od pradávna spojeny s řadou tajemných příběhů, plných lesních žínek, loupežníků a kouzel...

Metuje

Řeka Metuje zde po staletí ve skalách kouzlila a vytvořila jejich krásu. Krásný je i příběh, jak přišla Metuje ke svému jménu. Ti nejstarší obyvatelé si ho ještě dodnes vyprávějí …


Za toto jméno řeka vděčí benediktinským mnichům, kteří se v tomto kraji usadili. Řeka Metuje byla v regionu největší a nejtajemnější řekou. Za těch dob ještě neměla své jméno a nikdo ani nevěděl, kde pramení. A tak se bratři opatřeni potravinami na více dnů vydali podél řeky proti jejímu proudu. Všude byl hustý neproniknutelný prales, takže postupovali jen pomalu, ale jednoho dne došli až k místům, kde se dal tušit samotný pramen. Pramen řeky byl odhalen. Nemohli přijít na žádné vhodné pojmenování pro řeku. Až na zpáteční cestě přišel rozhodující okamžik. Mezitím co mniši odpočívali, odešlo několik mužů provázejících výpravu do lesa na průzkum. Po chvíli jeden z nich objevil obrovský roj lesních včel. Byly usazeny v dutém javorovém kmeni a měli tolik medu, že tekl po stromě. Onen muž, překvapený šťastným nálezem, radostně volal na své druhy: "Med tu je!"-"Med tu je!" Výkřiky zalétly i k sluchu bratrů a jméno bylo na světě! Med tu je změnili v "Metuje" a jméno si řeka podržela na věčné časy.

Vodní království

Zajímavé je, že dodnes se vedou spory o tom, kde vlastně řeka Metuje přesně pramení. Nejpopulárnější je verze, která tvrdí, že samotný pramen je ve Vlčí rokli.


Voda, zejména pak ta podzemní, je cenným bohatstvím oblasti adršpašského skalního města. Už od pradávna se stéká v hloubce několika set metrů pod propustnými kvádrovými pískovci z území o rozloze cca 100 km2 a patří k nejkvalitnějším ve střední Evropě. Z podzemí proudí pod tlakem vzhůru k povrchu země, kde vytváří mohutné artéské prameny. Vodní zdroj je natolik silný, že zásobuje nejen celý přilehlý kraj, ale prodává se i v podobě známé stolní vody v celé České republice.

Skalní města

Dodnes lidé nazývají teplické i adršpašské skalní labyrinty skalními městy. Jedna stará pověst tvrdí, že na místě obou skalních měst stála prý za dávných dob dvě skutečná města. Měla velmi důležitou strategickou polohu, neboť celá zem byla obklopena nepropustnými horami a lesy a pouze těmito městečky se k nám mohl vetřít nepřítel. A jak pověst praví, už naši předkové se nechali čas od času přesvědčit a za nemalou odměnu pustili nepřítele do naší tehdy bohaté země. Nepřítel v zemi řádil, raboval a sužoval lid. Na takové jednání se rozhněval jeden bůh našich předků a poručil, aby obě města zkameněla. Sotva vyřkl svoje prokletí, stalo se. Domy, kostely, lidé, zvířata - všechno v tom okamžiku zkamenělo.

Paměti z dobového tisku:

Zážitky z Adršpachu...

Poutník 1846

„Tu otevřel nám průvodce malé dvířka a šli jsme po mokré písčité stezce dále; ukazoval nám všelijaké skaliny a jmenoval jména jich: kámen ozvěny, kapucín, rukavice, radní, popelnice, šibenice, Vratislawský Magdalenský kostel, kazatelna, pyramida, hřib, zřícenina, rozpoltěný kámen, mopslík a mnoho jiných. Všecka tato jména vztahují se na podobu skalin těch k významum jejich. Jednu skálu nám pojmenoval průvodce císařem Leopoldem. Když jsme se ho ptali, kterého Leopolda myslí, I. či II.ho, odpověděl: “Velchen Se vullen.” (jakého si přejete pozn. red.) Konečně jsme přišli na krásně se zelenající lauku, pookřálo oko naše poněkud; ale brzo zase jsme se dobývali černau jeskyní k vodopádu, kde na nás krásné čekalo divadlo; postavili jsme se k zábradlí, a v tom počala voda hrozným jekotem nad míru silným praudem dolů padati; převyšuje toto krásu všech ostatních vodopádů, kterých jsme na cestě viděli.“

Z roku 1881

„Bez průvodce jíti do skal bylo by marno; neboť cizinec nezná cesty ani názvu míst a předmětů jednotlivých a neví odkud kterou zvláštnost zde uvidí a pozorovati má.....Brzy přišli jsme k cukrové homoli, zvláštnímu to divu skal aderšpašských. Jest to veliký balvan pískovcový, nahoře asi dva a půl, dole asi půl metru široký a devět a půl m vysoký a vyhlížející tak, jako by to veliká homole cukru byla, kterou někdo špičkou dolů obrátil a tak tu státi nechal. Špička ta noří se v malé bahno a je oblevána stále vodou v něm usazenou. Není nám právě volno, stojíme-li blíže, neboť očekáváme, že v okamžiku nejbližším překotí se veliký ten balvan a rozdrtí nás mocnou svou tíží. Dosud nestalo se tak, ale neubezpečujeme nikoho, že se tak snad v několika letech nestane; neboť úzká opora balvanu při zemi stále namáčena jest vodou a umývána jejím prouděním, ježto pak pískovec drobí se rychle, sřítí se balvan beze vší pochyby jednou z nenadání.“

Autor: Julius Mařák Autor: Julius Mařák